Rozárka

Další příspěvek archivní povídky o úspěšné schůzce na inzerát. Motto: protiklady se přitahují..

Nos jí již z dálky červeně zářil a asfaltový povlak na chodníku se lehce vlnil v rytmu její chůze. V ruce přemačkávala zvadlou růži, což mě ujistilo, že se jedná o mou nastávající společnici z inzerátu. ,,Tak kam, vole?", pravila vlídně, sotva došla a típla si cigaretu o mé rameno. ,,Já bych vás, milá slečno, s dovolením, pozval do divadla. Reservoval jsem již lože.", směroval jsem schůzku kulturním směrem, jelikož jsem byl vychován, že dívky jsou křehké a romantické stvoření, tudíž jsem si myslel, že divadlo je dobrý nápad.

Když pominu jaké jsme měli problémy u vstupu do divadelní budovy s Rozárčinou koženou bundou s řetězy, při kterých se projevila Rozárčina silná domlouvací schopnost, zejména v paži, probíhalo naše společné rande podle mých představ. Že s láskou vstupují do života i bolesti, jsem se přesvědčil, když se uvaděčka snažila domluvit mé společnici, že se zde nesmí kouřit, načež se má kolegyně neobratně ohnala železným řetězem přes moji hlavu. Po oné ráně jsem se probral až za několik minut, zrovna když Rozárka nabíjela do svého praku umělé zuby od vedle spícího pána. Po úspěšném zamíření následovala úspěšná střela a naše neúspěšné vyvedení z divadla. Ačkoliv jsme se od tohoto místa mírně odchýlili od mé představy stráveného rande, přec jsem byl šťasten, že se Rozárka bavila, až jí pocinkávaly náušnice na jazyku.

,,Tak sorry, vole", omlouvala se slušně má společnice, což mi až vehnalo slzy do očí. ,,Já ti za to cálnu pivko!" A po těchto slovech se ujala náplně našeho společného večera Rozárka. To co následovalo, jsem si nepředstavoval ani ve snech. Byl jsem vtáhnut do jakéhosi pekelného doupěte. Již u vstupu mě zarazila mohutná kouřová clona a uširvoucí hluk. ,,Co to je za zvuky?", optal jsem se řevem své průvodkyně, nepřestávaje se prokopávat kouřem. ,,Det metal, vole. Jdem pařit, néé?!", načež jsem byl vtáhnut do epicentra klátících se strašáků. Abych lépe zapadl do davu, snažil jsem se napodobit zfanatizované pohyby šílených nadšenců, když v tom jsem si všiml, že mi schází taneční partnerka. Prodral jsem se davem a snažil se najít mou společnici. ,,Nechceš marjánku?", opáčilo se na mě jedno z těch podivných stvoření. ,,Ne. Já sháním Rozárku." Nakonec jsem Rozárku našel, zrovna ve chvíli, když oprašovala brčkem s pomocí nosu stůl od nějakého bílého smetí. Poté nejspíše omdlela. Odnesl jsem ji tedy k nám domů, z čehož omdleli i mí rodiče.

Druhý den ráno jsem vyprovodil již zotavenou partnerku a poté mi rodiče zakázali se s ní dále stýkat. Ale jak sami víte, v lásce se poroučeti nedá. Scházíme se tedy tajně na místech, které pečlivě vybírá Rozárka, kde se s rodiči každopádně nesetkáme.

Autor: PK Vydáno: 27.10.2009 9:42 Přečteno: 184x