Naše sídliště

Tak opět po týdnu přidávám další ukázku z mé povídkové tvorby, tentokráte lehce dokumentárního typu z nejmenovaného sídliště.

Narodil jsem se u popelnic, dětství jsem prožil mezi kontejnery a jak se tak mé ambice stále zvyšovaly a zvyšovaly, nyní žiji v panelovém domě na sídlišti Pompeje. Jako v každém živočišném obydlí, tak i v naší osmipatrové králíkárně má každý jedinec nějakou funkci. Tak například uklízečka Hadříková, která po mě pokaždé, projdu-li okolo, když právě vytírá, mává laškovně hadrem na holi a hází po mě lopatkou. Dále zde bydlí údržbář Vokounek, jenž má na starosti technické vychytávky, na které mi ostatní neštudovaní nestačíme. Jeho ambice jsou vskutku prvotřídní. Nejen, že nám odemyká dveře, rozsvěcuje světla, on sám zvládne třeba i přivolat výtah Ale za tuto odbornost si již nechává připlácet. Další významná funkce našeho paneláku je tak zvaná včelí královna Šlaušková a sní související houf trubců i z vedlejšího baráku. A vysoko nade všemi, tam v osmém patře, ční osoba nejvzácnější. S dvaadvaceti metály od celosídlišťového sdružení po celém těle ba některé i na oblečení, feudálně založená domovnice Křivdíková, zvaná Zeus.

Tak nám všechno klapalo a žili jsme spokojeně a bez problémů. Až jednoho dne nastal rozruch. Nástřešní vyzvědač, důchodce Pažitka, jenž hlídá na střeše s dalekohledem, vzduchovkou a láhví slivovice, zpozoroval příjezd policie. Celý ten složitý případ začal tak, že někdo údajně z našeho paneláku ostřeloval bezdomovce u popelnic. A právě po takovém jednom zásahu do míst, kde záda ztrácejí slušné pojmenování, se jednomu chudákovi šprajcla hlava v kontejneru a nemohl ven. A tak zůstal s hlavou v popelnici přes celou noc a vysvobodili ho až kamarádi z ranní šichty, jenž ho našli bez kalhot a třikrát znásilněného. Udání na policii však nepřišlo od něj, nýbrž od jedné vdovy z protějšího domu. Tři dny a tři noci se jako na oko přehrabovala v kontejneru a nic. A to jí tak dopálilo, že podala udání, že někdo z naší střechy střílí po lidech.

Policejní dodávka zatavila přímo před naším vchodem. Během vteřiny vyskákalo z auta asi dvacetičlenné komando a vběhli dovnitř tak rychle, že i zkušená Hadříková mlčky zůstala stát s napřaženým koštětem a na nic se nezmohla. Údivem zůstal stát i Vokounek, jelikož než stihl přivolat výtah, byli již všichni skoro nahoře po schodech a rázem i na střeše. Ale Pažitka nikde. Bylo zde jen prázdné houpací křeslo, prázdné láhve od slivovice a lednička s kabelem až zpátky dolů do třetího patra. Až po několikahodinovém zkoumání experti objevili tajný úkryt, jenž byl vykopán v betonové střeše a důkladně zamaskován červenou celtovinou posypanou listím. Po odhrnutí celty objevili i Pažitku. Ležel tam sám na dně jámy a nezmohl se na žádný odpor a přiznal se.

Policie Pažitku spoutala a vydala se s ním po schodech dolů. Na starého důchodce komando stačilo, ale ne tak na Šlauškovou. Tam se vyčerpáním skácely první oběti a zbytek padl u vchodových dveří, kde se zrovna vzpamatovala zkamenělá uklízečka a právě domáchla napřaženým koštětem. Poté se strhla ukrutná mela, jak v amerických filmech. Hadříková si rázem rozpomněla na chvaty z mládí, jenž ji naučil její otec jako sebeobranu proti znásilnění, na nějž dodnes Hadříková čeká a elitní jednotku tímto štosovala na hromadu. Poté si plivla do dlaní, porovnala zástěru, vynesla povalující se smetí a šla na pivo. Od té doby u nás policie už nikdy nebyla.

Autor: PK Vydáno: 7.10.2009 9:11 Přečteno: 304x