Na prkna, co znamenají svět

První ukázka z povídek, patří do kategorie najstarších.

Znal jsem jednu holku. Jmenovala se Anastásie, ale já ji říkal Ano, jelikož mi dělalo problémy vyslovit celé její jméno. Byla to takový ten učený typ. Chtěl jsem ji něčím okouzlit, ale nevěděl jsem jak. Já, hospodský povaleč, kterého učenkyně přehlížela jak velbloud ledního medvěda. Bylo mi jasné, že pozvání na panáka, nebo lístky na fotbal, bude pro ni stejně nepochopitelné, jako když dáte chrobákovi místo jeho kuličky trusu zlatý dukát. Nezbývalo tedy než přemýšlet nad vhodným trusem pro učeného chrobáka.

Koupit jí nové brýle jsem neuměl, jelikož jsem nevěděl kolik má dioptrií, nebo zdali už to není dalekohled. Další nápad byl knížka. Jenže co? Já, jelikož jsem za celý život přečetl maximálně televizní program a to jen mimořádně, jsem přece nemohl vybírat dárek pro takovouhle čtecí mlátičku. A pak to přišlo. Moje myšlení vyvolalo bouřku. V hlavě blesk, v srdci hrom a v kalhotách déšť. Náhle jsem poprvé za život poznal, co je to skvělý nápad. No co skvělý, dokonalý. Z ničeho nic jsem vyskočil, až jsem převrátil celý stůl i s půllitry ostatních štamgastů. ,,Lístky do divadla!", zařval jsem na celou hospodu. ,,Hele, vole, ty už radši víc nepij!.", komentoval mou radost vrchní. Neměl jsem čas mu něco vysvětlovat, chvátal jsem jak o život, jelikož jsem znal svého pamatováka, který stále stávkoval a naschvál vypínal.

Půl dne jsem běhal po městě a hledal nějaké divadlo. Až konečně. Vlítl jsem dovnitř a vyhrkl ze sebe, že chci dva lístky vedle sebe. ,,Srandičky si dělejte z někoho jinýho!", zněla překvapivá odpověď. Jelikož mi na tom hodně záleželo, místo zmlácení jsem se dal do trpělivého vysvětlování. On mi za to se stejnou trpělivostí zase vysvětloval, že nejsem v divadle, ale v museu. Jelikož jsem člověk inteligentní, ihned jsem pochopil, akorát mi bylo líto té ztráty tří hodin. Po dalších pár hodinách jsem objevil plakát s adresou divadla Semtamfór. Ana samozřejmě souhlasila, že prý tam ještě nebyla. Lístky byly hned na druhý den. Nedočkavostí jsem nemohl usnout, protože jsem v divadle v životě nebyl. Toho dne odpoledne jsem byl ještě u kamaráda. Pekli jsme husu a popíjeli. Na poslední chvíli jsem se odtrhnul a chvátal do divadla. Pozdě, už začali hrát. Hledal jsem vstup do hlediště, ale marně. Místo toho jsem vběhl na prkna, co prý znamenají svět. Moje funění, vytřeštěný výraz, umaštěná teplákovka a podnapilost vzbudila u diváků bouřlivý smích. Herci však zachovali klidnou hlavu a zapojili mě do hry: ,,André, kdes byl celou dobu?". ,,Na huse, vole", perlil jsem ve svém hereckém debutu. Hra se ubírala náhle úplně jiným směrem a ze mě se stala hlavní postava. Na konci představení, při tzv. děkovačce, jsem neudržel své tělo a praštil s ním o zem. Bouřlivý potlesk ještě umocnilo moje zděšené zvolání; ,,Kde jsou záchody, ale rychle!".

To byste nevěřili jakou ze mě toto představení udělalo hvězdu. V divadle mám již stálé angažmá a jezdíme i do zahraničí. Nyní patřím mezi smetánku. S Anastásií jsme dokonce zasnoubeni a nyní si vybíráme dům, kde strávíme život jak dvě hrdličky. Hlavně co nejdál od těch pofidérních pajzlů, jelikož k smrti nesnáším a pohrdám tzv. hospodskýma povalečma.

Před několika léty jsem psal také povídky, jenž některé byly otištěny v humoristickém časopise Trnky-Brnky. Zde na webu jsem vystavil 15 ukázek, které si můžete přečíst a vyjádřit se k nim. V případě, že Vás povídky zaujaly, připravil jsem soubor všech povídek v tištěné verzi, či digitálně v pdf.

povídky pište s Járou povídka Kat Anketa souhrnná kniha povídek