Jak jsme zaháněli hlad

A poslední přidaná ukázky z dávné povídkové tvorby je opět vzpomínkou na studijní léta a život na kolejích. Inu, byly to krásné časy...

Část svého života jsem přebýval na kolejích. Nemyslím tím mezi kolejnicemi, na pražcích, mezi výkaly, ale koleje vysokoškolské. Bydlel jsem na pokoji s Plaváčkem a bylo to celkem fajn, jelikož jsme byli oba od přírody rozumný, pořádný, se smyslem pro čistotu a úklid.

Jednou situace vyplynula tak, že jsme zůstávali na svém pokoji i přes víkend. Nad touto celkem normální záležitostí se vznášel jeden temný mrak jménem hlad. Nadešel čas oběda a my se museli rozhodnout, co budeme jíst. Víc hlav víc ví, ale také jí. Na restauraci jsme neměli peníze a na žebrání zase kuráž. A tak jsme se v mírné obavě vrhli k ledničce a začali se přehrabovat v zásobách. V dolní části ledničky se rozprostíral bílo-zelený mech z rozpadlých buchet, z nějž vyčnívala mohutně vyklíčená cibule, po níž šplhali jakési záhadné žížalky. Naše hladové zraky upoutala sekaná v poličce. Jak se později ukázalo z naší sekané se během těch pár týdnů vyvinula inteligentní forma života a z ledničky nám utekla. Ale nebyla to zrovna atletická sekaná, jelikož se pohybovala celkem pomalu a ke všemu ji ještě brzdil ten nános prachu na podlaze, takže měl Plaváček dost času, aby sáhl ještě po loveckém salámu a hodil ho po sekané. Salám taky nebyl léty zrovna z nejmladších a ke všemu se z něj nejspíše stal voják z povolání. Byla z něj prostě zelená guma.

Jak se ukázalo, sekaná byla chytřejší než my a našemu útoku se vyhnula. Salám se odrazil od země a prolétl oknem. To se však dotklo naší cti a tak jsme se odhodlali k nekompromisnímu honu na potravu. Potřeny vrstvou prachu, jenž sloužila jako maskování, za opaskem a po kapsách munice z několikaměsíčních zásob rohlíků, jsme nejprve uspořádali bojovou poradu a rozdělili si funkce. Já byl pěchota a Plaváček ostřelovač. Já se vydal vpřed plížením, zatímco Plaváček vyskočil na postel, aby měl lepší přehled. Svým skokem do peřin způsobil mohutné rozvíření prachu, které prospělo spíše nepřátelské straně. První raněný jsem byl já, jelikož Plaváček ukvapeně vymrštil tři rohlíky, když za prachovou clonou údajně rozpoznal nějaký pohyb. Můj první dojem na tupé rány do hlavy byl, že útočí sekaná, střelbu jsem proto vší silou oplatil.

Až když jsme vystříleli celou munici a prach se částečně rozptýlil skrze rozbité okno, mohli jsme zpozorovat škody a to nejen na pokoji, ale i na svých tělech. Jenže boj neskončil, navíc, když sekaná provokativně vyběhla z pod postele a navíc, když Plaváček objevil modernější zbraně. U skříně vzal ponožky, jenž zde byly opřené a několik měsíců vyčkávaly na tuto příležitost. Ponožky byly na boj jako stvořené, jelikož pevně držely tvar a měly i účinek halucinogenní. Jenže sekaná zase překvapila svou chytrostí a utekla z okna. Plaváček skočil za ní a já za Plaváčkem.

Možná by se mohlo zdát, že pád ze sedmého patra musí být smrtelný, jenže my jsme vyvázli jen s pár zlomeninami, jelikož jakoby jsme s tím počítali, pod okny jsme měli slušnou hromadu odpadků, jenž nás zachránila a my si tak mohli dopřát spokojený oběd a to dokonce i s krmením od sličných sestřiček v místní nemocnici.

Před několika léty jsem psal také povídky, jenž některé byly otištěny v humoristickém časopise Trnky-Brnky. Zde na webu jsem vystavil 15 ukázek, které si můžete přečíst a vyjádřit se k nim. V případě, že Vás povídky zaujaly, připravil jsem soubor všech povídek v tištěné verzi, či digitálně v pdf.

povídky pište s Járou povídka Kat Anketa souhrnná kniha povídek