Jak jsme dělali v laboratoři

velkou inspirací v tehdejším psaní povídek bylo studium. Jako důkaz, že škola nebyla nudná přidávám první ukázku ze školního prostředí.

,,Škola hrou", už ode dávna propagoval Jan Ámos Komenský a docela se to ujalo. Bezhlavé učení teorie už prostě není ,,in" a vyzkoušet si teorii v praxi by vyvolávalo v některých předmětech zajímavý pocit. Ale jak se časem ukázalo vše byl jen laciný trik. V dějepise jsme ze učili o válkách bez boje a v sexuální výchově nás o praktické cvičení taky okradli a zrovna nějaká chemie na vysoké škole se bez praktických laboratoří neobešla.

Uvítací hodina byla nezáživná a kdybych nepřeřízl tu hadičku s plynem, tak se tam snad unudíme k smrti. Naštěstí hned v další hodině přibývalo na zajímavosti. Dokonce nás pustili i k samostatným úkolům ve dvojicích. Já dělal ve skupince s Plaváčkem a jelikož jsme oba toužili po vědění, míchali jsme jak o život a když jsme měli plnou zkumavku, hrdě jsme porovnali náš výtvor s ostatními. Je zvláštní, že ostatní měli jen růžovou vodu a my jakousi sraženou, zelenou hmotu, která div nezačala mluvit. Bylo jasné, že to potřebuje ještě trochu chemicky doladit. Odlil jsem tedy část do své láhve od svačiny, abychom měli ve zkumavce místo pro další přísady.

Po další naší práci zkumavka nečekaně zteplala, bublala a prskala, proto ji Plaváček zchladil zbytkem mléka. Náhle rána, ještě větší než když mám průjem. Zkumavka se rozlétla a náš výtvor se rozplácl o okno. Spolužák Cloumák leknutím vdechl nějakou chemickou pilulku a začal se dusit. Plaváček bleskurychle přiskočil a podal mu na zapití mou láhev, aniž by si uvědomoval, co je uvnitř. Cloumák ztuhl. Chvíli se mu kouřilo z uší, poté vypoulil oči, pak je zatlačil zpět, upažil, opět vypoulil oči, zvedl levou nohu a při výdechu se mu utvářela u úst velká bublina, díky níž se začal vznášet po třídě. Zraky všech ale opustili Cloumákovo levitující tělo a upřeli se na náš výtvor, jenž už mezitím slezl z okna a producíroval se po třídě. A do toho všeho se vrátil učitel. Když nás spatřil všechny na stolech a Cloumáka přimáčknutého u stropu, znejistěl. No a pak jeho pozornost upoutalo to stvoření, jenž se pohybovalo samovolně po zemi a jenž po tom, co ho žáci polévali různými roztoky a patoky, či házeli po něm svačiny, zmohutnělo a naučilo se ze sebe vydávat bručivé zvuky. Učitel svolal celou chemikářskou komisi a všichni vyzbrojeni ve skafandrech se jali lapit toho zeleného nezbedu.

Vše nakonec dobře dopadlo. Komise náš výtvor polapila, prozkoumala a znalecky to prohlásila za jeden z největších chemických objevů celých dějin lidstva a celou naší třídu čekalo slavnostní vyznamenání a tak jsme se jali sestřelování Cloumáka. Vyznamenací ceremoniál proběhl, jak se patří slavnostně. Jediné mírné znepokojení bylo, když Cloumák opět zhluboka vydechl a bublina ho znovu nadnášela vysoko nad naše hlavy. Vše zachránili páni chemikáři, jenž ho sami sestřelili a připravili pro něj neutralizující látku. Sic mu jako vedlejší účinek narostly mezi prsty na nohou blány, ale alespoň se nemusel bát, že uletí a mohl se spolu s námi ostatními těšit na další hodinu laboratoří.

Autor: PK Vydáno: 15.9.2009 9:11 Přečteno: 239x